Běhám jako holka, ale baví mě to

Krásné sobotní odpoledne vám všem,

 

dnes to tedy na venkovní běhání zrovna moc není, ale protože pohyb v přírodě je jednou z věcí, která mi dobíjí baterky, tak bych se s vámi ráda podělila o mou radost, i když dnes vás to ke sportovnímu výkonu venku nejspíše motivovat nebude :).

 

Běh nikdy nebyl mou oblíbenou činností. Pamatuji si, že již na základní škole jsem s hrůzou chodila na ty hodiny tělocviku, kde jsme měli běhat "patnáctistovku". Běhala se totiž za každého počasí, pokud zrovna nelilo jako z konve a já jsem z toho měla vždycky angínu, protože jsem se snažila běžet co nejrychleji a tím pádem jsem se nalokala ledového vzduchu. Co nejrychleji znamenalo v mém případě doběhnout mezi posledními s vypětím všech fyzických sil, protože jsem byla poměrně zakulacené dítě a tomu odpovídal i výkon (ačkoliv nyní se vám to bude určitě zdá nemožné :). Moje mamka razila heslo "papej, ať jsi silná jako medvěd" a neobjektivní mateřskou láskou nedokázala rozlišit medvědí sílu a "prasečí" oplácanost. Každopádně, v pubertě jsem z toho vyrostla, což ovšem nic nemění na mých traumatech z hodin tělocviku. Tělocvik je podle mě jedním z vůbec nejvíc ponižujících předmětů na základní škole. Nechápu, proč se ty nebohé děti nutí k výmykům, skokům přes kozu, patnáctistovkám a dalším pitomostem, které místo radosti z pohybu budí v kolektivu postrach a posměšky. Nevím, jak to chodí na základkách dnes, ale za mě jsme každou hodinu dělali nějaký cvik na známky, což pro mě bylo horší než písemka z matiky, kterou z duše nesnáším.

Víte, já mám pohyb fakt moc ráda a měla jsem ho ráda i když jsem byla malá. Pamatuji si, že jsem celá odpoledne trávila venku před panelákem na "Jižňáku" s míčem a partou kamarádů, kde jsme hráli "vybiku". Dokonce si pamatuju, když jsem dostala první bílý kožený míč a bála jsem se ho vzít ven, abych si ho hrou nezničila :), pro některé z vás asi scifi, ale tenkrát míč prostě nebyl tak jednoduše k sehnání jako dnes. Jen jsem prostě nerada běhala, v podstatě to byl stejný princip jako s polívkama. Vždycky jsem je měla ráda, ale ve školní jídelně mi je svým vývarem "ala špinavá voda z nádobí" tak zhnusili, že jsem je přestala jíst všude. A tak mě ani nenapadlo, že zrovna běh by byl ten sport, který bych měla zkusit a že by mě přes to všechno měl dokonce bavit.

Přece nejsem taková bačkora a zkusím to taky, říkala jsem si, když Míra vloni na jaře začal koketovat s myšlenkou, že začne běhat. Přes přesvědčení, že to nemůže dopadnout dobře a že i Míra uvidí, jak děsně nudná, upocená a nezdravá činnost to je, jsem nazula tenisky a vyrazila. Nebudu vám lhát, poprvé to bylo něco hrozného, i když si nemyslím, že bych měla úplně špatnou kondici, tak běh mě zničil. Paradoxně se ale poté dostavil pocit blaženosti a dobrá nálada a samotnou mě překvapilo, že mě to vlastně neodradilo.

Abyste si nemysleli, že jsem byla nebo jsem nějaký přeborník. Zpočátku jsem střídala běh a chůzi po minutě. Takto jsme běhali nejdříve asi 2-3km a pak jsme začali běhat 4-5km, na kterých jsem i teď. Stále střídám běh a chůzi, ale teď už běžím dokud můžu a pak chviličku jdu a zase běžím. Nebo běhám velmi pomalu, spíše jogguju. Prostě podle toho jak se cítím. Nejsem příznivcem lámání věcí přes koleno a běhám, jen když se cítím opravdu dobře a mám na to náladu. Rozhodně nejsem takový nadšenec, který by v 7 ráno nazul tenisky a běžel 10km (nic proti tomu, je to úžasné, ale na to jsem moc pohodlná). Nechci, aby se pro mě běh stal něčím, do čeho se musím nutit, takže vybíhám i podle počasí, třeba 3x týdně, mezi to hodím procházku nebo jednu, dvě Jillian, či nějaké dřepy a posilování břicha z 30 denních výzev. Nejsem ten typ, co by tyhle výzvy jel celých 30 dnů v kuse, většinou na to nemám ani čas, ani energii. U tohoto druhu cvičení totiž dochází k transformaci velmi rychle a tělo je pod stresem, což není zrovna to, co bych já chtěla nebo potřebovala. Pro mne je klíčem si pohyb užít a mít z něj dobrý pocit a ne se mučit :).

 

 

A co si budeme povídat, jsem pořád jenom ženská, která i přitom sportování ráda nějak vypadá. Doposud jsem běhala a cvičila v čem se dalo, ale Míra mě přesvědčil, ať si i na sport koupím něco hezkého, z čeho budu mít radost. Trochu ho podezírám, že to udělal i kvůli sobě, protože pohled na mé pozadí ve starých legínách asi nebyl velký hit :D. Nakonec, když jsem se ho ptala, proč běhá za mnou a v duchu se radovala, že mi nestačí, dostalo se mi odpovědi, že má dobrý výhled, tak proč nezabít dvě mouchy jednou ranou.

 

boty - Diadora

tílko a legíny- HM

 

Asi vám nemusím popisovat, že zářivě růžová mi přijde na sport jako ta nejkrásnější barva a že teď se mi to běhá samo v botách, které ani necítím, že na noze mám :).....

 

Takže běhejte, sportujte, užívejte si radost z pohybu a relax, který přináší a hlavně, pořiďte si na to něco pěkného a napište mi v čem sportujete vy a jestli také běháte ;).......

 

 

 P.S. ne, na běhání se fakt běžně nelíčím, ale když už jsem byla, tak jsem to nechala, alespoň nejsem na fotkách vyblitá :)