Proti Gustu, žádný dišputát!

Jsem si jistý, že to zná většina lidí. Vždy, když to nejméně čekáte, potkáte někoho zajímavého, někoho, kdo vás zaujme, kdo vám imponuje, na koho pořád myslíte, koho nemůžete dostat z hlavy. Když máte štěstí, je na tom stejně jako vy, následuje jedno rande, druhé, třetí, svatba, dovolená v Jugoslavii, první dítě...
Pak si spokojeně chodíte po světě, hlavu v oblacích, čumenda po obchodech až se jednou stane, že uvidíte něco, co vás zaujme, co vám imponuje, na co pořád myslíte, co nemůžete dostat z hlavy. Pak, při nákupech se svým partnerem, vyřknete tu nevinnou větu "miláčku, nechceš se podívat na ty nové mobily, na které jsi koukal minule, skočím si jen tady vedle do drogerky (v hlavě vám přitom letí "a opovaž se jít se mnou"), na něco jsem zapomněla", přičemž se jdete (znova) kouknout na 158. odstín červené rtěnky, který vám zrovna jako jediný (než se vyskytne 159.) chybí. Oswatchujete si jí, řeknete si "aaaach, krása, dnes za rtěnku tolik peněz nedám, ale z další výplaty by to šlo" a jdete spokojeně zpět...

I muži mají svůj "158. odstín", někdo mu říká "Lumia 1520", Lumix GH4, nebo jako já NESCAFÉ Dolce Gusto... I já jsem něco mnohokrát zapomněl v Datartu a posílal svou milovanou do H&M, že za ní za chvilku přijdu.
Pak se to ale jednou zlomí, ta "další výplata" je najednou "nynější výplatou" a vy si spokojeně odnášíte svou tajnou lásku domů. Vrací se vám pocit jedinečnosti prvního polibku, slunce najednou víc hřeje, tráva je zelenější a problémy všedních dnů se zdají nicotné...

Takže Dolce Gusto, můj nový kávovar, kráska ladných tvarů v elegantní bílé barvě s dostatečnou zásobou kapslí má od nynějška své místo na naší kuchyňské lince. A má závislost dostává nový rozměr.
V prvních dnech šlo vše hladce. Vaření kávy byl společný rituál. Oba jsme se sešli u Dolcerýny, mé krásky a vychutnávali si vůni čerstvě připravené kávy.

Žádná idylka ale netrvá věčně a tak i náš společný život v jedné domácnosti dostával povážlivé trhliny. A nutno přiznat, že značnou měrou za to mohu já a má mírná závislost na kávě. Na přiblížení situace jedna příhoda z nedávna. Je pozdní večer, ručička na budíku by se každou chvílí přehoupla do nového dne, kdyby budík nebyl digitální, Peťa spokojeně spí, tiše oddychuje, klid a mír zaplavuje náš byt... Tu idylku najednou naruší zvuk kávovaru, byl to jen mžik, to přeci nemůže nikoho probudit. Spokojeně si odebírám svůj hrnek, vypínám kávovar a nabírám kurz ložnice. Jakmile se otočím, vyděsí mě ve dveřích stojící postava, i v pyžamu a o půlnoci je krásná a já podle ladné siluety poznávám, ve tmou zalité kuchyni, svou krásnou milou a přívětivou ženu, vše se ale stane v mžiku a první úlek má své následky... Drobný pohyb ruky stačí k tomu, aby z plného šálku vykáplo nepatrné množství kávy na podlahu. V ten moment se oba naše pohledy střetávají a pohled to není pěkný. Oba v nich máme zděšení z nastalé situace mísící se se vztekem... Já kvůli ztrátě jednoho doušku lahodného moku, Peťa z jasného důvodu "odešel jsi ode mě z postele kvůli jiné, vzbudil si mě tím, máš už pátou kávu a ještě je po tobě bordel na podlaze, to jako vážně?"

Pár dnů na to přišla Peťa s návrhem, že bychom si mohli vybělit zuby. Rád jsem souhlasil, když mám teď zuby rovné, proč nemít ještě bílé, konečně bude pravej americkej úsměv. Hned první den kúry ale přichází vystřízlivění. Ještě mám bělící pásek v puse, když mi Peťa sděluje, že během bělení a pár dnů potom, je nutná bílá dieta, žádná káva, žádné červené víno, indická kuchyně s kari... Byl to šok. Jestli je to pomsta za tu jednu jedinou noc, jeden jedinej úlet, tak musím říct, že je opravdu brutální! Geniální, ďábelsky promyšlená a nepředstavitelně krutá...

Dnes je středa, 7:15 ráno, je to již týden, krom jedné jediné kávy na youtube brunchi poctivě abstinuji, jsem v polovině, jsem nevrlý, nervózní, poklepávám nohou. Kávu nahrazuji Grankem, které je prý ok, na chvilku to stačí, ale tu prázdnotu ve mně to nenaplní. Čeká mě ještě další týden, sedm dnů, 168 hodin, 10080 minut... Je  to jako byste vyrazily na dovolenou svých snů, koupily si na to ty nejúžasnější plavky co si jen dokážete představit, zázračně do nich zhubly, povyrostly vám do nich prsa a pak na dovolené zjistily, že jste je nechaly doma... Brutální, že? Tak takhle nějak se cítím já.

Ale Dolce mi za to stojí, vždy když jdu kolem, řeknu si už jen týden, jen sedm dnů, 168 hodin, jen 10080 minut a budeme zas spolu. Protože proti Gustu, žádný dišputát :-)