Jak jsem rozplakal Vinčenza...

Bylo typické lednové odpoledne, nedělní slunečné počasí svádělo k lenošení. Peťa zrovna dostříhala video a chystala se ho namluvit. Vím, že je potřeba klid, když se video namlouvá, aby nebylo slyšet nic okolo a nemuselo namlouvat několikrát, ale to teplé slunečné počasí (ok, možná nebylo typické lednové odpoledne, když bylo 12 stupňů) vyprovokovalo mé „vtipné já“ k akci.

Zpoza dveří do obýváku ke mně doléhalo ono známé „Ahoj, vítám vás u dnešního videa“. V tu chvíli, dívajíc se na prosklené dveře do obýváku, vyvstala mi na mysli úžasná myšlenka. Chvilku jsem stál nehnutě, musel jsem vstřebat vnitřní hihňání, když mě napadne nějaký fórek, tak se vždycky začnu smát a chvíli trvá než se uklidním a přejdu k vlastní realizaci :-) Pak jsem ale začal… Otočil jsem se zády ke dveřím, stáhl tepláky a trenýrky pod zadek a začal couvat směrem k proskleným dveřím… Potichu jsem našlapoval, abych zbytečně nepřitahoval pozornost, za každým druhým krokem jsem opět tlumil vnitřní smích, ale přes to všechno úsilí jsem zdárně pokračoval. Posledních pár kroků bylo svižnějších, nechtěl sem, aby si Peťa všimla, jak se neforemná bílá hmota mého pozadí přibližuje posetmělou chodbou...

Konečně jsem byl u cíle! Chladné sklo zastudilo na mém pozadí, jež se během chvilky rozlilo a nalepilo na sklo. Zaklepal jsem a čekal na reakci. Která na sebe nenechala dlouho čekat :D

*Edit: původní obrázek byl přesunut na konec článku a jeho shlédnutí je jen na vlastní nebezpečí :-)*

„Mufno! To si děláš srandu? Já to potřebuju dodělat! Nechceš jít do Pr….?“

No což o to, já bych i šel. Do Prčic, na ten jejich pochod jsem chtěl už několik let zpět. A teď, Peťa musí znova namlouvat celé video od začátku, tak mám chvilku čas kouknout jestli já bych vůbec měl nějaký OOTD na takovou cestu. Přeci jen, Klaus tam chodil každej rok, to znamená všude samej novinář, abych si tam neudělal ostudu, kdyby se rozhodl jít i letos.

Letmý pohled do šatníku. Kalhoty, barva khaki, spousta kapes, to se hodí, na kapesní nožík, kterej nemám, telefon s navigací (přeci jen je to divočina, že jo) a pro sichr i na náhradní spodky (cesta je dlouhá, tak kdyby náhodou bylo khaki nejen na kalhotách). Termotriko, mikina, a nepromokavá bunda, tak super, s oblečením není problém.

Ještě kouknout na boty. Jedny běžecký adidasky, no to asi raději ne, jsou docela křiklavě modré, nebudu zbytečně poutat pozornost. Jedny starý, černý superstary od Adidasu… No tak to by i šlo, ladí to s bundou, ale hladká podrážka? No a konečně další, šedočerné adidasky, ale těch je mi líto, zaprasim to a v čem budu chodit?

*mimo téma, i když to tak asi nevypadá, tak ve skutečnosti mám raději Nike, než Adidas :-) *

Pak jsou tu už jen letní mokasíny a hnědý polobotky s červenýma tkaničkama, ale ty mám na lepší, ty jsou moje „hodobožový“ jak říkával děda.

Hm, no jo, doprčic, v čem já půjdu do Prčic?

Není jiné řešení, než koupit nějaký outdoorový boty. Peťa je hodně spokojená se svýma Merrelkama, tak si koupim taky nějaký. Hned při první cestě do Prahy se v autě soustřeďuji a přemlouvám své já, že alespoň hodinu věnuji nákupu bot, i kdyby to mělo znamenat, že půjdu i do dvou obchodů! 

Zaparkuju na Andělu, doprovodím Peťu za jejíma povinnostma, políbim jí a jdu na věc. Plně soustředěn vstupuji do nákupního centra Nový Smíchov. Volím osvědčenou klasiku, Baťu.

„Dobrý den, mladá paní, máte taky boty Merrell?“ ptám se první prodavačky která mi přijde pod ruku. „Ano, stojíte vedle nich“ odpovídá ona. „Děkuji“ zabručím se sklopenou hlavou. Na mou obranu, ten plakát s nápisem Merrell byl tak velkej, že když sem stál hned vedle něj, tak sem ho vlastně ani vidět nemohl :-) 

 

Kouknu na první botky, šedomodrý kotníčkový, sleva z 2299 Kč na 699 Kč, velikost 43, poslední pár. Vyzkoušeno, sedí mi, jsou pěkný, beru. U pokladny mě zastaví jeden Ital a lámanou angličtinou se mě ptá, kde sem je našel. Vysvětlil sem mu, že jsou to poslední, který tam maj, takže sorry, Vincenzo, tyhle botky nedostaneš. Doufám, že mu to nepokazilo výlet do Prahy, mně to udělalo radost, vyfouknul sem poslední pár bot Italovi, určitě byl z Milána, města módy. Koupil sem dobře! A netrvalo to ani 15 minut. Vítězoslavně odcházím z obchodu směr McDonald. Nákup trval 15 minut místo vyčleněných 60. Mám čas na kafe a tvarohový závin, který jsem potkal cestou k Baťovi. 

Dilema s botama je tedy vyřešené a já se můžu pozvolna chystat na pochod do Prčic.
Mimochodem, letos bych rád zdolal svůj první půlmaratón, tak mi držte palce ;)

PS: kdyby to někoho napadlo, tak NE, není to reklamní článek, boty jsem si koupil, kafe i závin si taky zaplatil ;)